Unschooling, neboli v překladu něco jako odškolení, je metoda vzdělávání, které úplně převrací pohled na školní vzdělávání respektive funguje přesně na opačném principu. Počátky této vyučovací metody sahají již do 20. století, kdy s názorem, že děti by se měly vzdělávat samovolně podle toho, jak chtějí a na základě jejich přirozené zvídavosti, přišel pedagog John Holt. Podporoval domácí výuku, s tím že se děti mají vzdělávat v prostředí, které je přátelské a pro ně příjemné.
Když jsme si vylíčili trochu té historie, určitě už máte trochu jasněji v tom, o co se vlastně jedná. V této metodě se neuplatňuje dodržování přesně daných osnov. To znamená, že není určeno, co všechno je dítě povinné se naučit, ale učí se pouze věci, které jej zajímají. Děti se tak učí hraním, povídáním a diskutováním a vyhledáváním požadovaných informací. V tomto systému je naprosto důležitá důvěra vyučujícího nebo rodiče v to, že se dítě opravdu naučí vše, co potřebuje. Neuplatňuje se také žádný princip hodnocení, jak prostřednictvím známek, tak slov ani se jejich znalostí neověřují pomocí nejrůznějších testů nebo písemek.
V České republice je uplatňování tohoto systému nezákonné, protože náš vzdělávací systém funguje na principu povinné školní docházky. Povolené je pouze domácí vzdělávání, ve kterém ale musíte přesně dodržovat stanovené osnovy. Naopak v zahraničí se tato metoda v docela hojné míře uplatňuje. Jako příklad si můžeme uvést třeba Velkou Británii a Spojené státy americké, kde jsou takto zařízeny i školy. Summerhill School (Británie) dokonce funguje již od roku 1921. Určitě Vás teď napadá, jak asi vypadá vzdělávání ve škole, kde na žáky nejsou kladeny žádné nároky a uplatňuje se zde jejich totální svoboda. Jedná se o internátní školu, takže i když se žákům nechce zrovna jít do školy, zůstávají v její budově. Ve škole se nemusí ukázat klidně několik měsíců, hodiny si navštěvují podle toho, jak sami chtějí a jak už bylo zmíněno nejsou nijak hodnoceny. Jak tohle ale může fungovat? Podle tamějšího učitele, žáci opravdu do nějakého 15. roku života nemají o vzdělávání moc velký zájem, pak se ale situace mění, protože do popředí vstupuje jejich přirozená touha po vzdělání čišící z pocitu, že toho opravdu moc neumí. Jediným testem, je ten na konci školního roku, který také ukáže, zda bude žák pokračovat do dalšího ročníků. Tak co? Řadíte se na stranu příznivců nebo odpůrců tohoto systému?